Hamlet

„V naší krotké inscenační shakespearovské tradici představuje Hamlet v režii Jana Nebeského nejradikálnejší podání tohoto textu (nebo spíše Hamletovy situace) od zlatých času Ewalda Schorma v hlubine let sedmdesátých.“

(Milan Lukeš)

„Hamlet v Nebeského inscenaci je malým chlapcem, který si sem a tam přenáší svou dětskou židličku, tu židličku pak navléká šílená Ofélie Gertrude jako křídla. Je také mužem, který hrubě odmrští Ofélii a matku vláčí, svíraje jí hrdlo, který zabíjí a posílá na smrt. Je ale i ženou, když v ženských šatech hraje roli blázna. Je tím vším a lze si jen domýšlet, čím víc, co je hrou a co už ne. (...) Ukazuje Hamlet zvrácenost, nebo je zvrácený sám? Ta otázka zůstává nezodpovězena. Naznačená deviace svatosti může diváka provokovat až k ptaní se: má být hra o perverzitě člověka nebo Stvořitele?, a kdo tu hru tak „napsal“? Shakespeare nebo Nebeský? (...) Nebeského, resp. Prachařův Hamlet je ale téměř tak „dokonalý“ jako Hamlet Shakespearův: je zároveň figurkou v osudové hře i viníkem, je úplný v necelistvosti svého charakteru, tím, že v sobě – jako  svůj osud – nese všechny  možnosti  volby.“

(Karel Král)