Čajka

Věci, události, skutečně nové, se mnohým jeví jako nepřijatelné. Stačí si připomenout šoky, jež u nás ve své době způsobili inscenace Alfréda Radoka, Otomara Krejčí, Jana Kačera nebo Ivana Rajmonta. Dnes tehdejší odmítavé reakce nechápeme, usmíváme se nad nimi, neboť původně „šokující" herecký nebo výtvarný jazyk, či inscenační přístup, se stal obecně přijatelný a srozumitelný. Jednoho dne však přijde někdo jiný a zažité postupy a hodnoty opět zpřehází. Takovým režisérem je dnes Petr Lébl, od této sezóny umělecký šéf pražského Divadla na Zábradlí, takovým představením je jeho poslední premiéra – Čechovův Racek.

Lébl nezměnil svůj režijní rukopis, oprostil jej však od symbolů, které umožňovaly téměř libovolný výklad, a výtvarně i tematicky se ukáznil. Jeho Racek se vymyká snad všem dosavadním konvencím inscenování Čechova u nás. Po jevišti se pohybují a přejíždějí černobílé figury, někdy lidé, někdy kulisy, někdy směšní, někdy žalostní. Vypadají jako brouci, jako Řehořové Samsové. A mezi nimi se odvíjí Čechovův text, jednou absurdní a nepochopitelný, jindy patetický či naopak hravý a dětsky naivní. Je to výsměch všem psychologizujícím inscenačním kánonům a současně je to obraz dnešního světa: svět Čechovův je dávno mrtev, svět Kafkův, fakticky ještě existující, právě odumírá… Každé slovo, každá replika, každý dialog inscenace jsou odrazem prázdnoty světa, v němž ani smrt není mýtická.

Léblova inscenace je po výtvarné stránce důsledně černobílá a významy barev jsou jakoby převrácené. Tam, kde inscenace spěje he smrti a zmaru, používá Lébl víc a víc bílé barvy, až jsou v ní na závěr oblečeny snad všechny postavy. Navíc ve druhé polovině večera je téměř celé jeviště zahalené do bílé oponky, kterou téměř poeticky rozechvívají velké ventilátory, herci občas použijí nečekaný humor a divák není vystavován žádným expresionistickým útokům. Tím spíš se muže soustředit na atmosféru inscenace a pocítit chlad smrti, který z ní vane. Důležitou součástí představení je syrová, těžko uchopitelná hudba Filipa Topola a Davida Skály, jakož i stylizované herecké výkony.

Petr Lébl touto inscenací stvořil katedrálu, na kterou nezbývá než zírat. Pochybnost může tkvít pouze v tom, zda prostor této katedrály není přece jen příliš chladný a zda se z něj nevytratila Čechovova uhrančivá prostota. Možná se to ale v recenzentovi ozývají jeho v konvenci zapuštěné kořeny.

Vladimír Hulec, MLADÁ FRONTA DNES, 7. 5. 1994

o inscenácii

tvorcovia