Šibeničné piesne

Za velké básníky nonsensu počítám nejstaršího – Edwarda Leara, mladšího Lewise Carrolla a nejmladšího Christiana Morgensterna. Se všemi třemi jsem s radostí boxovala na scéně, přesvědčujíc je, že materiál jejich poezie musí sloužit mému příběhu, oni pak mne, že jen nikterý příběh jejich poezii unese.

K nonsensu jsem se dostala právě přes Christiana Morgensterna před 25. lety, kdy jsem inscenovala jeho básně poprvé. Byla to moje absolventská práce na JAMU, ale i první inscenace ve vznikajícím divadle Husa na provázku. Na prvních Šibeničních písních jsem si ověřila hravost slova, pohyb divadelního znaku, scénu uprostřed diváků a tím i jiný druh mizanscény. Byl to pak souhrn prostředků, se kterými jsem dále pracovala, rozvíjela je a rozšiřovala.

Setkání s Morgensternem bylo objevení života jako hry. Jako možnosti houpat se na šibenici a vidět věci z nadhledu, z pozice smrti, která je za námi. Ale ono filozofické setkání se smrtí se objevilo až v nynější inscenaci.

Druhý nonsens, který jsem inscenovala, byla Carrollova Alenka v říši za zrcadlem. Ta mě fascinovala oživlým světem dětských říkadel, jejich české protějšky jsem dosadila za anglické a tím jsem našla jádro české Alenky. Nonsens v dětských českých říkadlech a popěvcích se pro mě stal hnacím motorem stavby scénáře a inscenace.

Pak jsem se vydala za dětskými anglickými říkadly – nursery rhytmes – a našla jsem Edwarda Leara, který z nich vycházel a stvořil desítky básní tzv. limericku, které se stali podkladem pro představení Příběhy dlouhého nosu – odpoutanou hru herců, kteří učí diváky hrát si přímo na scéně i v hledišti.

A pak mě přepadla touha uvidět všechny tři nonsensy vedle sebe a uzavřít jedno čtvrtstoletí práce kruhem. Příběhy dlouhého nosu byly na repertoáru, našla jsem konkurzem Alenku, obnovila inscenaci, a pustila jsem se do Šibeničních písní, ale jinak, ne obnoveně. Příběh, který jsem si zvolila, je poutem básní zavěšovaných na hlavní postavu inscenace – Žofii – a pomáhá dávat smysl všem nesmyslům a opačně, smysluplný příběh obrací do nonsensu.

Projekce do hlavní postavy mi umožnila podívat se na svůj život z výšky houpající se šibenice a uvidět ho v několika úsecích ohraničených smrtí. Nakolik růžných konců – a opět zrození, několik úkladných vražd a procitnutí z nich, sebevražda a tím i imunita proti okolní smrti, Žofie si odnáší svoji smrt v sobě. Tento napohled tragický příběh je naopak úsměvný, hraničící s černým humorem a krčmářskou střelnicí, rozhoupaný nadhledem šibenice.

Druhým zpracováním Šibeničních písní se kruh uzavřel. Teď se věnuju Studiu Dům, které jsem založila v roce 1991.

Eva Tálská

o inscenácii

tvorcovia